Já vím

Víš milá duše, kdo je to Bůh? Víš, že tě má rád? Víš, že chce být s tebou? Víš, že tě volá? Víš, že je v bibli napsáno o tvé vině a hříchu? Víš, že Ježíš Kristus umíral na kříži, aby tě zbavil viny, spasil a zachránil? Víš, jak máš žít? Víš, že tě Bůh neustále vidí? Víš člověče, že jednou bude soud na kterém Bůh bude soudit všechny lidi, aby zjednal právo a spravedlnost, které tady na zemi nejsou? Víš jaká je Boží vůle? Víš kde budeš trávit věčnost? Víš ...?

Já vím. Opravdu? Ale ano, vím. Víš?

Pane, věděl jsem, že jsi ty člověk přísný, žna, kde jsi nerozsíval, a sbíraje, kde jsi nerozsypal, I boje se, odšel jsem a skryl hřivnu tvou v zemi. Aj, teď máš, což tvého jest. A odpovídaje pán jeho, řekl mu: Služebníče zlý a lenivý, věděl jsi, že žnu, kdež jsem nerozsíval, a sbírám, kdež jsem nerozsypal, Protož měl jsi ty peníze mé dáti penězoměncům, a já přijda, vzal byl bych, což jest mého, s požitkem. Nu vezmětež od něho tu hřivnu, a dejte tomu, kterýž má deset hřiven. Nebo každému majícímu bude dáno, a budeť hojně míti, od nemajícího pak i to, což má, budeť odjato. A toho neužitečného služebníka uvrztež do temností zevnitřních. Tamť bude pláč a skřípění zubů. Mat. 25.24b-30

Víš! Ano víme. Mnozí víme opravdu mnoho o Bohu a Božích věcech, a přesto mnozí vězíme v bludu sebeklamu právě tak, jak píše Jakub 1.22-25*. Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.

Víš. Ale to nikdy nikoho nespasilo! Nikde v bibli nenajdeme, že nás zachrání ono satanovo svůdné a klamné „stačí, že to víš“ nebo snad hlas našeho převráceného, pyšného srdce říkající „já to přece všechno vím“! Víš. A víš také milá duše co říká Pán Ježíš u Jana 9.41?: Byste slepí byli, hříchu byste neměli; ale nyní pravíte: Vidíme, protož hřích váš zůstává.

Ne. Žádný argument, žádná výmluva, žádné svalování viny na druhého (tak jako v ráji Adam na Evu, Eva na hada - Genesis 2.12-13). To neobstojí. Kde jsou skutky spásy (pokání) a činy víry (rozmnožené hřivny) v našich životech? Ano, našich skutků je někdy opravdu mnoho. Ale kde jsou ty skutky, které nám připravil Pán? Je jich jak šafránu. Ne někdo druhý, ale ty sám sebe obelháváš, a ty jsi zodpovědný. Každý osobně má zodpovědnost sám za sebe, a proto také každý osobně bude jednou stát před Bohem soudcem – každý. Nejen výmluvami, či svalováním viny na druhého, ale ani zavíráním očí před poznáním pravdy neutečeme odpovědnosti. Bible říká, že neznalost zákona neomlouvá.: Kteřížkoli zajisté bez Zákona hřešili, bez Zákona i zahynou; a kteřížkoli pod Zákonem byvše hřešili, skrze Zákon odsouzeni budou, Řím. 2.12. Žel i my křesťané příliš často zavíráme oči před hloubkou a zjevením Božího slova, před poznáním svého Pána a jeho svaté vůle. Nechceme jít dál do hloubky písma, dál poznávat svého Pána, bojovat s ním ten dobrý boj víry, nést jeho jho, poznávat jeho vůli, činit skutky, které nám připravil. Jsme spokojeni sami se sebou. Stačí nám to, co jsme již poznali. Ale slovo Boží říká, že máme růst, neustále se posvěcovat, zdokonalovat, víc a více poznávat Boha, jeho vůli i charakter. Máme se co nejvíc podobat Kristu. Máme zkoumat, studovat, Boží slovo, přemýšlet o něm a pak oněm s Pánem Bohem mluvit a to dnem i nocí! O tobě přemýšlí srdce mé, že velíš, řka: Hledejte tváři mé, a protož tváři tvé, Hospodine, hledati budu. Ž. 27.8 Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá. Ale v zákoně Hospodinově jest líbost jeho, a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí. Ž. 1.1-2

A jak je to s námi? Namnoze je mezi křesťany vidět vlažnost, lehkovážnost, povrchnost, nedůslednost, laxnost. Dokonce není vzácností ani lhostejnost, nezájem až pohrdání Božími věcmi i Bohem samotným. To vše je však cesta do pekla. Vzpomeňme na Ezau, který všechno toto činil a dejme pozor, aby někdo nebyl smilník, aneb ohyzdný, jako Ezau, kterýžto za jednu krmi prodal prvorozenství své. Víte zajisté, že potom, chtěje dědičně dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Nebo nenalezl místa ku pokání, ač ho koli s pláčem hledal. Žid. 12.16-17. A vzpomeňme na kněze Élího co ho stála jeho lhostejnost, nedůslednost a lehkovážnost. Protož praví Hospodin Bůh Izraelský: Řeklť jsem byl zajisté, dům tvůj a dům otce tvého přisluhovati měl přede mnou až na věky, ale nyní praví Hospodin: Odstup to ode mne; nebo těch, kteříž mne ctí, poctím, kteříž pak mnou pohrdají, v pohrdání přijdou. 1Sam. 2.30

Ne, takovými křesťany být nemáme a nemůžeme. My máme bojovat ten dobrý boj víry jako Jákob, pravý opak svého bratra. Jeho celoživotní zápas o víru a Boží požehnání je soustředěn a shrnut v okamžiku, kdy se vrací s rodinou od svého strýce Lábana z Pádan Syrské do země zaslíbené. Poté co nechal přepravit svou rodinu a vše co mněl přes Jabok, zůstal té noci sám, aby bojoval svůj boj a zápasy víry. A zůstal Jákob sám; a tu zápasil s ním muž až do svítání. A vida, že ho nepřemůže, obrazil jej v příhbí vrchní stehna jeho; i vyvinulo se příhbí stehna Jákobova, když zápasil s ním. A řekl: Pusť mne, nebť zasvitává. I řekl: Nepustím tě, leč mi požehnáš. I řekl jemu: Jaké jest jméno tvé? Odpověděl: Jákob. I dí: Nebude více nazýváno jméno tvé toliko Jákob, ale také Izrael; nebo jsi statečně zacházel s Bohem i lidmi, a přemohls. I otázal se Jákob, řka: Oznam, prosím, jméno své. Kterýžto odpověděl: Proč se ptáš na jméno mé? I dal mu tu požehnání. Tedy nazval Jákob jméno místa toho Fanuel; nebo jsem prý viděl Boha tváří v tvář, a zachována jest duše má. Ó bys i ty člověče bojoval ten dobrý boj víry tak, aby si obstál, přemohl a zvítězil. Kéž ti k tomu dopomáhá Bůh. Ono Jákobovo „nepustím tě, jen když mi požehnáš“ není troufalost, ani vydírání, ale zoufalý výkřik člověka, kterému zbyla již jen nepatrná jiskřička nadějě na záchranu v jeho beznadějném, předem prohraném zápase, v kterém nakonec přece jen z milosti, a jen a pouze z milosti Boží zvítězil. Což není Bůh všemohoucí a nepřemožitelný. Zdalipak se může někdo měřit s Bohem v síle či moci? Jak mohl Jákob zvítězit? Z milosti! Z milosti obstál ve zkoušce, kterou mu sám Bůh připravil. A jaká to byla zkouška? Bůh chtěl zjistit jak vážně, upřímně a opravdově to s Ním Jákob myslí. Zdali pak je ještě úskočný, a nečestný, a není-li jeho víra a vztah k Bohu povrchní, lehkovážný, nedůsledný? Jde mu ještě o Boží blízkost, vedení a požehnání? Bere následování svého Pána vážně a do důsledku? Bude vždy poslušný a věrný? Ano, do takovýchto zápasů jsme postaveni i my. I my jsme podobně zkoušeni a přetavováni. Avšak zda-li také obstojíme? Ne! Nebuďme lehkovážní, neteční, a lhostejní k Božímu volání. Nepohrdejme Boží milostí.

… je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet. Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného. Proto nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha, k učení o křtu a vzkládání rukou, o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu. Budeme moci jít dále, když to Bůh dovolí. Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, má účast na Božím požehnání. Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí a nakonec bývá vypálena. I když takto mluvíme, jsme o vás přesvědčeni, milovaní, že jste na dobré cestě ke spáse. Žid. 5.11b-6.9* Často, víc než jen každou neděli můžeš slyšet slovo Boží – rozsívá se Boží símě. A každou neděli jsi svlažován rosou a deštěm Ducha svatého, který ono slovo obživuje. Ale jaký je toho užitek? Co přinášíš? Užitečnou rostlinu nebo trní a bodláčí? Máš účast na Božím požehnání nebo jsi zemí nepotřebnou, blízkou prokletí a vypálení? O tom rozhoduješ ty sám.

Až příliš často se stává, že žijeme v lhostejnosti vůči Hospodinu. Naše „chození s Pánem“ je povrchní, neosobní. Nemáme zájem o Boží věci. Dokonce žijeme v hříchu a pokud si to vůbec pro svou vlažnost a lehkovážnost připustíme a uvědomíme, pak s tím vůbec nic neděláme. Vždyť „Bůh je láska“ a tak jistě přimhouří oko nebo říkáme: „se mnou to není tak zlé, podívej se na tamtoho bratra či sestru“ a jindy zas: „vždyť ono to nějak dopadne“ a opět „žádná kaše se nejí tak horká jak se uvaří“. Někdy to jde až tak daleko, že si spasení a ovšem i odpuštění nárokujeme, a jaksi automaticky přivlastníme, vždyť je to tak snadné. Stačí věřit. Je přece psáno: Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; Mar. 16.16a a také, že Ježíš umíral za každého viz. Jan 3.16 Ale pozor! Také je psáno, že spasení je z milosti, tedy žádný nárok, ale dar Boží lásky. Nebo milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe: darť jest to Boží. Ef. 2.8 A to, že řekneme „věřím“ a pokřtíme se nám zdaleka nezajistí spasení a už vůbec ne jaksi automaticky, i když si to tak často představujeme. To není automatické. To je dar, milost. Spasení, stejně jako odpuštění má určitý řád, podmínky. Jaké? Pokání. Pokud si hluboce neuvědomíme svůj hřích a vážnost jeho důsledků a nebudeme opravdu z celého srdce litovat toho, že jsme zhřešili. Pokud svůj hřích okamžitě neopustíme a nepřijdeme k Bohu s pokornou prosbou o odpuštění a odevzdáním se jemu na milost a nemilost s tím, že přijmeme i trest za své provinění. Ano pokud nepřijdeme k Bohu v důvěře jako malé dítě k otci s nadějí, že přesto co jsme učinili nám může náš Otec odpustit nemůžeme počítat s žádnou milostí, spasením či odpuštěním. Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a první skutky čiň. Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle a pohnuť svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti. Zj. 2.5 Pokání ovšem není jednou provždy odbytá věc, kterou jsme snad učinili při svém obrácení a tak si navždy „zajistili“ vstup do nebe, ale je to každodenní proces, protože žel znovu a znovu padáme a hřešíme. Pokání má být výrazem pokory, tichosti, vděčnosti, úcty a nefalšované, upřímné, dětinské důvěry ke svému Spasiteli. A tak čiňme pokání a nesme ovoce hodné pokání, protože: nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete. Luk. 13.3b.Pánu Bohu Milá duše. On ti chce dát milost, spasení i odpuštění zdarma jako dar, ale u vědomí jak neskonale vzácná a nepředstavitelně drahá milost to je, ne automaticky. Nemylte se, Bůh nebude oklamán; nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti. Gal.6.7 A tak neber Boží slovo na lehkou váhu, nelžeme sami sobě a nedoufejme v mylné představy a domněnky tak, jako mnozí v Ježíšově době a bylo jim řečeno: Protož neste ovoce hodné pokání, a neříkejtež u sebe: Otce máme Abrahama (dnes říkáme sami sobě: „Bůh je láska, přivře oko, jsem přece pokřtěn, chodím do kostela, jsem starším sboru nebo kazatelem“ atd...). Neboť pravím vám, žeť jest mocen Bůh z kamení tohoto vzbuditi syny Abrahamovi. Stůjme v pravdě Božího slova a dejme do pořádku svůj vztah s Bohem Otcem tak, aby naše doufání v Kristovu krev, která má moc očistit nás od všech hříchů nebylo marné a prázdné. Zpytujme svá srdce, myšlenky, postoje i pohnutky, celý náš vztah k Bohu Stvořiteli tak, jak to dělal David: Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé; zkus mne, a poznej myšlení má. A popatř, chodím-liť já cestou odpornou tobě, a veď mne cestou věčnou. Ž. 139.23-24

Postavme se tedy na pevný základ Božího slova a buďme samy k sobě upřímní, neboť na tom záleží naše spása!: Kdo chodí upřímě, zachován bude, převrácený pak na kterékoli cestě padne pojednou. Př. 28.18 Jsi upřímný nebo…?: Nemáš dílu ani losu v této věci; nebo srdce tvé není upřímé před Bohem. Sk. 8.21 Jsi-li opravdu upřímný sám k sobě, k druhým lidem i k Bohu pak budeš vědět, že tvá spása záleží mimo upřímnosti pouze a jenom na tvém vztahu k Bohu neboť psáno jest: Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost. Jak. 4.6 Věz, že Bůh je svrchovaným Pánem a soudcem, který nesoudí podle našich představ, domněnek nebo zdání, ale soudí spravedlivě. Ano, všeliká cesta člověka přímá se zdá jemu, ale kterýž zpytuje srdce, Hospodin jest. Př. 21.2 V posledku pak věz, že nezáleží na našem zdání jak se my vidíme, ale jen a jen na Hospodinu, který říká už Mojžíšovi: Smiluji se, nad kýmž se smiluji, a slituji se, nad kýmž se slituji. 2Moj. 33.19b

Milý křesťane nebuď jako onen neužitečný služebník, který přesto, že věděl, nic neučinil. A tak přišel nejen o svou hřivnu a odměnu, ale také o to co si myslel, že má, o spásu a život věčný. Protož napomáhajíce, i napomínáme vás, abyste milosti Boží nadarmo nebrali. 2Kor. 6.1 Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených. Mat. 22.14

A ty milá duše, která jsi upřímná a bezelstná neboj se, ale věř a slyš co praví Pán: Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Mat. 5.8

Milost Pána Ježíše Krista, a láska Boží, a účastenství Ducha svatého budiž se všemi vámi. Amen. 2Kor. 13.13a

*) označené texty jsou z ekumenického překladu

vyd. –apv-

http://www.psanojest.cz

Hodnocení


Komentáře

Komentáře již nelze přidávat